Vážení spoluobčané,
dovolte mi využít příležitosti zítřejšího 17. listopadu, státního svátku, Dne boje za svobodu a demokracii, k vyjádření své nejhlubší úcty všem těm, kteří našli ve svém životě tu odvahu aktivně se postavit komunistickému režimu a hlavně hrozbě všech osobních důsledků, které takové jednání s sebou přinášelo. Ztráta zaměstnání, veřejná dehonestace nebo ztráta majetku byly v tom lepším případě trestem za vůli svobodně se rozhodovat a žít, v tom horším případě hrozilo omezení osobní svobody v nejrůznějších formách, násilí, zásahy do rodiny i trest smrti. Taková odvaha prosazovat své přesvědčení a čelit těmto hrozbám je jednoduše obdivuhodná a zaslouží si, abychom tento odkaz připomínali a uctívali.
Zároveň mi dovolte, abych poděkoval všem těm, kteří odmítli lákadla, která s sebou přinášel komunistický režim lidem, pokud jej podporovali. I pasivní odpor vůči komunistům byl způsobilý komplikovat budování toho, co pan prezident Václav Havel trefně označoval za „život ve lži“. Odmítnutí členství ve straně, odmítnutí spolupráce s StB nebo např. neangažování se v propagačních akcích KSČ často znamenalo ztrátu možnosti karierního postupu, znevýhodnění při studiu či jiné náklady, které museli odpůrci režimu nést. Možná, že stovky tisíc těchto pasivních odpůrců se nikdy nedostanou do učebnic dějepisu, ale jistě tvoří charakterový základ našeho současného národa.
Rád bych se vyjádřil na adresu pana prezidenta Havla, jehož jméno si v poslední době bere řada veřejně známých osobností do úst a v řadě případů v nelichotivých souvislostech. Je plně pochopitelné, že v názorech na individuální politické problémy mohou mít lidé značně odlišné postoje, dokonce i já politické názory pana prezidenta vnímám ve smyslu taktního výroku Margaret Thatcherové, která řekla, že „ačkoliv jeho politika byla nalevo od mé, člověk ho musel mít rád a obdivovat se mu.“
Václav Havel byl člověkem, který v době šedi a beznaděje dával lidem naději. V dobách, kdy jsme se této době vzepřeli a rozhodli se následovat vzoru západních demokracií, byl přirozeným a respektovaným lídrem, který těmto našim snahám otevíral dveře všude tam, kam jen zavítal, a v době, kdy naše demokracie byla ještě v plenkách a měli jsme více antikomunistů, než demokratů a začala se projevovat první úskalí, která s sebou svoboda přináší, tak lidem neúnavně vysvětloval, že je světlo na konci toho tunelu, který zvolili pro svou cestu. Václav Havel je symbolem a nezaslouží si nic jiného, než obdiv a chválu. My všichni si také nezasloužíme nic jiného, než neposkvrněný symbol, pana prezidenta Václava Havla, protože jako Česká republika, ale i jako republika od roku 1918, jich máme pramálo.
U příležitosti oslav dvacátého pátého výročí vybojování si dodržování lidských práv, si zmínku zaslouží i téma jejich propagace českými představiteli ve světě. Aktuálně se vede poměrně medializovaná celospolečenská debata, která byla iniciována některými výroky Miloše Zemana při jeho návštěvě v Číně. Dovedu pochopit zklamání všech těch, kteří se proti všem očekáváním nedočkali splnění povinnosti, kterou mají reprezentanti demokratických zemí, a totiž alespoň formální podpory dodržování základních lidských práv a svobod. I samotné slovo podpory může poskytnout potřebnou psychologickou vzpruhu těm, kteří nežijí ve svobodné zemi, ale sní o ní a snaží se jí dosáhnout. Takové výroky od politika západoevropské země, že nikoho do Číny nepřijel učit lidským právům, jsou oprávněně považovány za krajně mezinárodněpoliticky neodpovědné.
Horší ale je, že takové výroky, vzhledem k pozornosti, kterou zpravidla takto velká zahraniční cesta prezidenta do Číny přivolá, mají významný vliv na utváření názoru významné části občanů České republiky o lidských právech a jejich významu. Totiž cokoliv jiného, než kategorická podpora jejich dodržování, relativizuje význam úspěchů, kterých jsme dosáhli poražením komunistického režimu a dvaceti pěti letou snahou budovat demokracii. V mnoha otázkách zásadního významu, příkladem uvedu naše členství v NATO, spojenectví s Izraelem nebo mezinárodní terorismus, má prezident Zeman vyhraněný správný názor. Lidská práva se nicméně řadí k těmto zcela zásadním hodnotám, které musíme hájit, protože jejich dodržování nám garantuje zítřky, na které jsme si za posledních dvacet pět let tak zvykli. Umožňují nám svobodně žít, mluvit a rozhodovat se o vlastním životě.
Vážení spoluobčané, přeji vám všem takové dvacáté páté výročí Sametové revoluce, 17. listopad, abyste si našli chvíli klidu a zrekapitulovali si pozitivně ohromující vývoj posledních dvaceti pěti let, a abyste oslavili tu nádhernou současnost, ve které máme to štěstí žít. Přeji vám všem všechno dobré.
